Hůrky – patrová usedlost čp. 18 (dříve No. 33)
Mezi patrové usedlosti typické pro Hůrky patří také dům na severní straně osady pod svahem zvaným dříve Leiten. Kolem procházející návštěvníci Hůrek si pro jeho výšku často myslí, že jde o školu a ne o obytnou budovu.
Tato usedlost s dnešním čp. 18 (přečíslováno v r. 1975) patří k nejstarším obydlím, které byly vybudovány hned v začátcích této původně hornické osady v roce 1637. Tehdejší osadník Peter Purklehner, patrně havíř až ze Saska jako většina tehdejších obyvatel rodící se osady, dostal už 17. ledna 1637 v místě dnešní usedlosti pozemek pro stavbu obydlí a hospodaření od Adama Pavla hraběte Slavaty jako léno č. 22 a již následujícího roku 1638 zapsal do pozemkové knihy nový obytný dům s celkovým odvodem (rentou) 82 zlatých 5 krejcarů a to ročně vždy na sv. Havla po 5 zl. (obr. 1).
Obr. 1 Záznam o přidělení léna č. 22 v 1. pozemkové knize z ledna r. 1637 havíři Purklehnerovi
Nejstarší dům prvních osadníků (havířů) v 17. století byl nejspíš dřevěný nebo částečně z kamene s běžným trojdílným uspořádáním. Vpředu do ulice byla obytná jizba ještě s otevřeným ohněm v rohu, za ní vstupní předsíň a vzadu komora a malý chlév. 20. července 1641 koupil dům od P. Purklehnera havíř Lorenz Bassl za 120 zl. a to ročně splácel po 5 zl. až do r. 1661. Rodina Lorenze Bassla (Bastl) měl stejně jako ostatní havíři na Hůrkách podle záznamů v Berní rule z r. 1654 jen malé hospodářství pro uživení rodiny - pole na osetí 1 strychem obilí (přibl. velikosti 1 jitra = 0285 ha) a 2 krávy, takže kromě chléva měla patrně jen malou stodolu s kolnou pro hospodářské nářadí a dřevo na topení. Pro srovnání – největší sedláci hospodařící v sousedním Senotíně měli pole na osetí 15 až 20 strychy a k tomu až 20 - 30 kusů dobytka.
Od vdovy Justiny Basslové koupil grunt (usedlost i s pozemky) 13. března 1681 Mathias Thomas za 60 zl., ale brzy zemřel a už 12. října 1681 vdova Dorotha Thomasová vše prodala Anně Schneiderové za 60 zl. V r. 1700 dům koupil Hans Holzmeister za 100 zl. a po něm r. 1716 pak Wenzl Popel za stejnou cenu. Po jeho smrti získal grunt od jeho nevlastní matky Sibilly Popelové v r. 1739 Josef Marx za 110 zl. Rodina Marxů pocházející také ze Saska byla na Hůrkách poměrně početná.
15. ledna 1764 převzal grunt za 50 zl. jeho syn Lukas Marx a svou matku Annu Marii, tehdy již vdovu, z toho zaopatřil (obr. 2).
Obr. 2 Záznam převodu gruntu na Lukase Marxe z r. 1764 s dodatečně doplněným novým čp. 33
V r. 1771 při tereziánském číslování probíhajícím po celé monarchii dostala usedlost přiděleno číslo popisné 33 (Conskripition Numero), před tím asi od 50. let 18. století byla vedena v pozemkové knize jako grunt číslo 67 po zrušení číslování podle lén. Celá usedlost byla patrně v období 2. pol. 18. století zásadně přestavěna již do zděné podoby podobně jako většina hůreckých domů dobře prosperujících krajkářů. To dokládá datování na bývalých vstupních portálech u hůreckých domů čp. 20, 31, 35 a nebo polozbořeného domu s býv. No. 44, které popři dalších přestavbách byly použity jako materiál jinde.
V r. 1781 ovdovělá Katharina Marxová se znovu provdala za Thomase Langa, který převzal grunt jen na 12 let za 300 zl. v r. 1793 po dosažení dospělosti byl převeden na Josefa Marxe, syna Lukase.
V r. 1799 předal Josef Marx vše před svým odchodem do uherské Pešti (dnes Budapešť) svému bratru Franzovi (*1775), bednářovi a současně prosperujícímu krajkáři, který byl čerstvě ženatý. 29. ledna 1799 se oženil s tehdy ještě 18 tiletou Magdalenou Machovou, dcerou sedláka z Klenové, a již v listopadu 1799 se jim narodila dcera Cecílie. V letech 1803 až 1811 se jim pak narodily další děti - Johanna, Elisabeth, dvojčata Franz de Paula a Josefa, Anna a Agnes. Za kmotry jim byli příbuzní Ignatz a Josefa Marxové, hrnčíři z Hůrek.
V r. 1813 koupil usedlost Johann Pötsch za 4050 zl. w.w. (konvenční vídeňské měny). Byl dílovedoucím v nové bavlnářské továrně, kterou provozoval se svým bratrem Jakobem v usedlosti na Hůrkách s dnešním čp.16 (dříve No.40). Brzy po koupi domu nechal rozšířit obytnou budovu o zadní místnosti a přestavět hospodářské budovy uzavírající dvůr. V tomto novém rozsahu byla celá usedlost zakreslena do mapy stabilního katastru v r. 1828 na nově přidělené parcele č. 89, kterou má dodnes (obr. 3).
Obr. 3 Usedlost na originální mapě stabilního katastru z r. 1828 s původní stodolou
Obytný dům byl tehdy ještě přízemní s kamennými stěnami se sedlovou střechou a typickým průčelím do ulice se strmou polovalbou. Takovou podobu mají ještě některé hůrecké domy zachovalé z této doby - čp. 17, 20, 27 v sousedství anebo 38 a 39 a další.
V r. 1840 došlo k zásadní přestavbě domu do dnešní velikosti a podoby zvýšením o patro opatřeném novou valbovou střechou. Písemnosti ani plány z této přestavby se ale nezachovaly. Obytná budova s masivními hlavními stěnami z lomového kamene tak byla po dokončení přestaveb čtyřdílná se dvěma trakty. Přízemí sloužilo v zadní části nejprve jako dílna s tkalcovskými stavy a obytné prostory se přemístily většinou do patra, kde byl vybudován byt pro rodinu majitele se 4 prostornými místnostmi a kuchyní přístupný po novém kamenném schodišti. Usedlost získala tehdy i honosný vjezd do dvora s ostěním zdobeným klasicistními motivy růží a copů s mušlí v klenáku. Z této přestavby pochází rozlehlá necková klenba přední světnice nahrazující původní dřevěný trámový strop. V této světnici stála v pol. 19. století rohová kachlová kamna vytápěná ze sousední černé kuchyně. Z nich se dochovalo jen pár úlomků kachlů tehdy oblíbené zelenomodré barvy. Zajímavý je také krov s masivní ležatou stolicí umožňující větší využití prostoru. Stáří trámů pro vazbu nového krovu podle průzkumu odpovídá roku pokácení1839. Typické detaily tohoto krovu prozrazují práci stejné party zdejších tesařů jako u podobného krovu sestaveného dříve na novém klasicistním křídle novobystřického zámku (kol. r. 1830) a nebo později na usedlostech na Hůrkách stavěných s novým patrem - v dnešním čp. 1 a 2 (asi 1842) a nebo v bývalé tkalcovně s čp. 23 (asi 1843).
Zdejší tříosé průčelí s kamenným ostěním a vyššími okny v patře z r. 1840 je rovněž typické pro všechny zdejší patrové domy té doby. V drážkách kamene byly původně umístěny žaluzie s natáčecími klapkami inspirované tehdejšími zámeckými budovami, jak je patrné ještě na fotografii původního vzhledu domu asi z roku 1910 (obr. 4).
Obr. 4 Pohled na průčelí domu s rodinou (asi z roku 1910)
V roce 1850 přebral usedlost s pozemky syn Hermann Pötsch, od něho pak vše koupil v roce 1855 Anton Welt (*1815). V r. 1869 při sčítání lidu zde žil Anton Welt už jako vdovec se synem Franzem (*1851), barvířem a pak Konrad Hutter (*1818) dílenský mistr s manželkou a dětmi. Anton Welt byl velmi bohatý člověk a v roce 1881 bylo okraden o 33.000 zl. v hotovosti. Na tehdejší dobu to byla velký obnos peněz, za který se dala postavit i nová továrna. Pro srovnání – nová třípodlažní textilní továrna fy. Westhausser byla na Hůrkách postavena v r. 1891 za 26.000 zl. V roce 1885 přebral grunt No.33 synovec Franz Welt a po jeho smrti pak za 2500 zl. konv. víd. měny jeho manželka Maria Weltová (roz. Stipplová pocházející z domu No. 27 na Hůrkách) vdaná pak později podruhé za Eduarda Schaffera. Po jeho smrti pak zde dále hospodařila se svým třetím mužem Antonem Fuckerem, učitelem (obr. 5). Anton Fucker (*1859 v Číměři), v letech 1884 až 1910 ředitel hůrecké školy, byl velmi vážený a oblíbený, zajímal se o místní historii a založil školní i obecní kroniku, působil také jako regenschori a velitel místního spolku dobrovolných hasičů.
Obr. 5 Učitel Anton Fucker u piva (vpravo) se starostou a hůreckými podnikateli u Neubauerů asi v r. 1910
Dne 6. června 1897 zasáhl dům blesk a poničil část domu a i přesto teprve až v srpnu 1910 byl instalován na střechu hromosvod. Anton Fucker zemřel v říjnu 1917 a vdova Maria Fuckerová pak usedlost předala po válce v r. 1919 svému synovi Karlu Fuckerovi. V obytném domě byly na počátku 20. století zřízeny nájemní byty, ve kterých podle sčítání lidu v r. 1921 bydlely celkem 4 rodiny (Hinterreiterovi, Fugerovi, Neubauerovi a Texovi – celkem 13 osob). V roce 1928 koupili usedlost s pozemky Johann a Anna Gaslauerovi z Bílé za cenu 44000 Kč a od nich pak v roce 1930 vše odkoupila Maria Franzová z Unter Reichensteinu za 52000 Kč. V domě pak provozoval obuvnickou dílnu a prodej obuvi Jakob Hess (obr. 6). Jak uvádí v reklamě v r. 1937, vyráběl tehdy boty na míru včetně sportovních a lyžařských.
Obr. 6 Reklama obuvníka J. Hesse při oslavách 300 let Hůrek v r. 1937
Po matce získal celou usedlost Emil Franz. Tomu byl v r. 1945 veškerý majetek zkonfiskován a následně byl odsunut s celou rodinou do Německa.
Po zabavení majetku státem usedlost po několika letech poválečné národní správy získala obec, která zde zřídila tři nájemní obecní byty. V r. 1975 byla provedena celková modernizace všech 3 bytů, původní prostory rozděleny příčkami a při tom zbořena zadní stodola. V rámci přečíslování domů v celé obci a okolí změnil dům po více než 200 letech původní historické No. 33 na čp. 18. Jako nájemní obecní dům sloužil až do roku 2017, kdy byl prodán soukromému majiteli a následně rekonstruován do současné podoby (obr. 7).
Obr. 7 Současná podoba průčelí usedlosti čp. 18 (dříve No. 33)
Každá usedlost nebo chalupa měly v minulosti zažitý název, který se běžně používal až do roku 1945, pak bez souvislostí upadl v zapomenutí. Název zdejší usedlosti „Betschijohanes“ se vyvinul od jména významného majitele usedlosti v 19. století Pötsche Johanna zkomolený v původním německém hůreckém nářečí, které si první obyvatelé přinesli z krušnohorské oblasti Saska a používali ho až odsunu v r. 1945.
Jiří Dluhoš
Zdroje:
SOA Třeboň, fond Vs J. Hradec – pozemkové knihy č. 5 a 6 (1637 – 1828)
SokA J. Hradec, Chronik von Adamsfreiheit 1841-1938
SokA J. Hradec, fondy - Archiv obce Hůrky, Sčítání lidu 1869 – 1921 v pol. okr. N. Bystřice