Punčochářská valcha na Hůrkách

Hůrky na svém území neměly nikdy mlýn, ale zato měly valchu. Kdo se někdy procházel podél toku Lhotského potoka od rybníka Velký jezdec na hranicí se Senotínem, musel narazit na torzo kamenných zdí u potoka a na nepatrné terénní valy. To jediné z bývalé valchy zbylo.

Již někdy v 70. letech 18. století stála na tomto místě první valcha provozovaná punčochářskou rodinou Christianů z Hůrek, o čemž se zmiňuje kronika obce. Rodina Christianů byla na Hůrkách usazena již od 1. poloviny 18. století a vlastnila dům čp. 49 (dle původního číslování z r. 1771, po r. 1948 byl dům jako neobydlený zbořen). Na mapě stabilního katastru z roku 1828 je valcha zakreslena již jako existující objekt s čp. 84, a to včetně malé vodní nádrže (Teich) patřící k domu čp. 49. Okolní pozemky byly obecní (zkratky G a GW), les patřil novobystřické vrchnosti.

Indikační skica (vlevo) a originální mapa (vpravo) ke stabilnímu katastru z roku 1828

Po letech provozování objekt valchy postupně zchátral, a proto si Josef Christian (*1819) 4. července 1842 podal u novobystřické vrchnosti žádost na přestavbu, kterou doložil plánem. Plán mu tehdy zhotovil hůrecký zednický mistr Franz Schneider (1781–1868) ze zednické rodiny Schneiderů usazené od r. 1721 v domě čp. 65 na severní straně Horního náměstí (dům byl po r. 1948 jako neobydlený a chátrající rovněž zbořen).

V žádosti se doslova (překlad z německy psaného originálu) uvádí:

Vážený vrchnostenský úřade!

Řádné zhotovení je zvoleno podle přiloženého stavebního plánu sign. 1 pro mou punčochářskou valchu v Hůrkách, která je nyní ze dřeva a je nutná přestavba z kamene, takže prosím chvályhodný vrchnostenský úřad, aby ráčil ustanovit stavební komisi a aby po provedené prohlídce bylo vrchnostenským úřadem stavební uděleno povolení.

Nová Bystřice 4. 7. 1842      

Josef Christian

Text žádosti se zjevně neshoduje se zákresem v mapě stabilního katastru, kde byla valcha již v roce 1828 zakreslena jako zděná (karmínovou barvou). Jak to bylo doopravdy, se asi už nezdovíme, ale nejpravděpodobnější vysvětlení je, že část stavby byla zděná z kamene a část byla dřevěná. To patrně vedlo zaměřovače k tomu, že celou stavbu zakreslili jako zděnou. Zděný z kamene byl nejspíš základ stavby s valchovacím zařízením hned u koryta potoka, zatímco horní část byla ještě ze dřeva.

Plán, který Josef Christia předkládal k žádosti, se nám dochoval v archivu. Je velmi jednoduchý, obsahuje jen půdorys a boční pohled se vstupem. Podle znázorněného měřítka v tehdy již povinně používaných dolnorakouských mírách (vídeňské sáhy, stopy a palce), kdy vídeňský sáh (Wiener Klafter) byl roven dnešním 1,896 m, můžeme zjistit, že dům měl základní rozměry 5,85 x 11,8 m. Valcha obsahovala 5 místností. Ze vstupní předsíně (Vorhaus) byl po levé straně přístup do boční komory (Kammer) a vzadu pak do místnosti vlastní valchy (Walkstube). Na vlastní valchovnu, kde probíhal proces plstění, navazovala kuchyň (Küche) se zabudovaným kamencem, tj. nádobou na vaření vody určené pro valchování. Kuchyň byla opatřena dýmníkem s odtahem kouře přes klenbu přímo do komína. Protože valchář v objektu během provozu také pobýval, sloužila kuchyň také k vaření, a proto zde byla navržena i chlebová pec (Backofen), jak bylo tehdy běžné. Druhou polovinu domu pak zabírala obytná světnice (Zimmer) se 4 okny, vytápěná vyzděnými kamny, do kterých se přikládalo z kuchyně. Před zdí u potoka bylo umístěno hnací vodní kolo kryté nejspíš stříškou (Anthstube). Na bočním pohledu (Hausansicht) je znázorněna jen valbová střecha krytá pravděpodobně dřevěným šindelem a schematicky tři okna s ostěním a vchod se samostatným prosvětlením tzv. nadsvětlíkem (nízkým pásem okna nade dveřmi). Podle tohoto plánu se ale nakonec nestavělo.

Půdorys valchy na plánu na přestavbu z roku 1842

Proces schvalování se totiž v roce 1842 zadrhl kvůli senotínskému sedlákovi Schinkovi (z býv. čp. 31, dnes čp. 33+39), který s přestavbou nesouhlasil, až se do toho musel vložit jindřichohradecký vrchnostenský úřad (ten tehdy spravoval ves Senotín). Nová komise pak dala panu Christianovi za pravdu, jak se dozvídáme z protokolu z jednání po místním šetření ze dne 20. května 1844:

Pan Josef Christian vlastní u lesa Bergleithen[1] valchu téměř 70 let a je tak zchátralá, že již nemůže být používaná, a proto ji chce přestavět. Ve stavbě mu brání František Schinko ze Senotína, sedlák tamtéž. Jednání komise dne 20. dubna 1844 bylo napadeno ze strany jindřichohradeckého vrchnostenského úřadu a prostřednictvím ustanoveného komisaře pana výběrčího daní Choriho a pana lesního inženýra Ullricha ze strany novobystřické bylo vyhotoveno stanovisko, že pan Christian je v právu a valcha na jeho půdě a pozemku stojí, a proto stavět může bez toho, že ze strany senotínského sedláka Schinka mu bude muset provést vyrovnání.

Zároveň pak komise stanovila požadavky, jak by se měla stavba provést v duchu již platného stavebního řádu, který byl uveden v platnost v roce 1833:

Co se vlastní stavby týče, bude znovu zcela nově z kamene a malty přestavěná. Valcha bude mít tyto následující základní části: vlastní valchu, obytnou místnost pro valcháře nebo jednoho dalšího dohlížitele, kuchyň s předsíní. Kuchyň a předsíň budou klenuté, zdivo 2 stopy (tj. 62 cm) silné, výška místností bude 8 stop (2,5 m) ve světlosti, s povalovým stropem s 6 palců (15 cm) silnou lepenicovou mazaninou (Lehmenstrich), komín bude mít 18 palců (45 cm) ve světlosti. Okna a dveře se zákonem danými rozměry. Dalším sousedem je vysoká vrchnost s lesem Bergleithen, která však nemůže nic namítat, když tento pozemek byl vysokou vrchností Christianovi před 70 lety prodán a do dnešního dne je za toto místo placen nájem do vrchnostenského důchodního úřadu. Z policejního pohledu nejsou žádné připomínky. Střecha je jako v celých Hůrkách pokryta šindelem, takže zde při řádění větru žádné střešní tašky, které nejsou k mání, nebudou ani potřeba. Stavebník podá žádost, aby mu chvályhodný vrchnostenský úřad brzy udělil povolení, aby mohl ve svém řemesle pokračovat.

Po tomto jednání Josef Christian už hned v květnu 1844 předložil novou žádost s přiloženým novým plánem, který plně respektoval požadavky na stavbu uvedené v protokolu. Autorem plánu byl nejspíš opět Franz Schneider z Hůrek. Nový plán vycházel z jasně daných požadavků na členění stavby i na konstrukce stěn, stropů nebo komína. Na plánu je také detailně vykresleno hnací vodní kolo s dřevěným korytem horního náhonu. Káď pro ohřev vody k valchování je umístěna přímo ve valchovací místnosti s přikládáním pod kotel z kuchyně podobně jako do kamen světnice. Není zde již chlebová pec, takže vznikla větší obytná světnice pro obsluhu valchy v době jejího provozu. Chybí také komora a schodiště na půdu, které nahradil patrně jen žebřík, přistavený s ohledem na přísné protipožární požadavky nejspíš jen zvenku. Kromě kuchyně a předsíně s klenbou měly místnosti dle doporučení protokolu dřevěný povalový strop z masivních trámů krytých lepenicí z jílové vrstvy o tloušťce 15 cm.

Půdorys valchy na 2. plánu na přestavbu z roku 1844

Nově navržená dispozice plně odpovídající požadavkům protokolu byla důsledně provedena, což je patrné i na dnešním torzu kamenných zdí. S ohledem na hladinu potoka byla valchovací místnost oproti předsíni níže a vedly do ní kamenné schody, jejichž zbytky jsou rovněž patrné.

Na druhém plánu přestavby valchy je vykreslena i situace, na které je vidět poloha objektu u potoka a velikost zadržovacího rybníčku na vodu trojúhelníkového tvaru. To bylo patrně nutné do plánu doplnit s ohledem na polohu valchy u hranic s pozemky sousedního Senotína a také vrchnostenského lesa. Vybraná poloha valchy v katastru Hůrek nebyla náhodná. Zásadní pro pohon byla poloha u potoka a pak také vzdálenost od obydlí kvůli hluku z klapání kladiv, což obdobně platilo i pro mlýny.

Situace s umístěním valchy na Lhotském potoce na druhém plánu přestavby z roku 1844

Valchovací proces zplsťování vlny v objektu probíhal tak, že se materiál vložil do dřevěné kádě z vydlabaného kmene, poléval se horkou vodou a boucháním (zde dvou) kladívek zvedaných palečnicovou hřídelí otáčenou vodním kolem (kvůli rychlejším otáčkám mělo malý průměr) postupně docházelo ke zhutnění materiálu zplstěním. Tím získala látka lepší odolnost proti namočení. Valchované plstěné látky se využívaly především jako houně proti dešti nebo kamaše na dolní části nohou proti chladu a promáčení. V průběhu 18. a ještě i na počátku 19. století byly hojně užívány také rakouskou armádou.

Provoz valchy Christianové zřejmě ukončili někdy před rokem 1859, kdy valchu od Josefa Christiana zakoupil za 420 zlatých Jakub Macho, tkadlec ze Senotína, který stavení používal už jen ke skromnému bydlení. V roce 1869 zde podle sčítání lidu žil syn Jakuba Macha Martin s manželkou a dvěma syny. V r. 1873 prodali Christianové nakonec i svůj dům čp. 49 a patrně se z Hůrek odstěhovali.

Po odstranění valchovacího zařízení rozdělili Machové valchovací místnost zdí, čímž vznikla další obytná místnost a ve zbytku prostoru podél potoka chladná spížní komora, což odpovídá současnému stavu. V roce 1918 pak Lukas Macho k domu přistavěl ještě dřevěnou kůlnu. Rodina Macho vlastnila stavení bývalé valchy ještě ve 30. a 40. letech dvacátého století.

Po odsunu rodiny do Německa neobydlený objekt rychle chátral. Na leteckém snímku z roku 1953 je ještě patrná valcha jako volně stojící objekt na louce, byť se zbořenou střechou, v roce 1959 již stavení není zřetelné. Dnes je valcha již zcela zarostlá lesem, stromy prorůstají i zbytky kamenných zdí, které se vlivem povětrnosti dále rozpadají. Původní rybníček i vodní náhon dnes připomínají už jen nepatrné terénní valy a prohlubně vedle potoka.

Letecké snímky opuštěné valchy z roku 1953 a 1959

Přesto je stále ještě dnes patrné uspořádání místností po úpravě na bydlení v roce 1859 včetně ponechaného otvoru, jímž kdysi vedla hřídel vodního kola. Porovnáním s plánem na přestavbu z roku 1844 je patrné, že zdi kolem vlastní valchovací místnosti jsou tenčí (tloušťka 70 cm), než jak to bylo plánováno (tloušťka 85 cm kolem obytné místnosti). Zdi kolem vlastní valchovny tedy možná skutečně pocházejí ještě z původní částečně dřevěné stavby z 18. století, což vysvětluje, proč ji zeměměřiči v roce 1828 zakreslili již jako zděnou.

 Stav objektu v roce 2018 (čárkovaně jen málo patrné zdivo odpovídající půdorysu plánu)

Prameny: